BrsasBand.cz * Original Dixieland

home o nás band koncerty festivaly z tisku nástěnka ke stažení odkazy kontakt

Rakovnický dixieland vystoupil na mezinárodním festivalu v Drážďanech

Čtyři dny, které otřásly Brass Bandem

Snad každý lidový muzikant má nějakou metu. Jednomu stačí zadrnkat si na kytaru u ohníčku, druhému „rozbourat“ sál na vesnické tancovačce, třetí touží po hřejivých ovacích diváků pražské Lucerny. Pro dixielandovou kapelu Brass Band Rakovník bylo dlouholetým přáním zúčastnit se dixielandového festivalu v Drážďanech. Na letošním 37. ročníku mezinárodního hudebního podniku se přání kapely stalo realitou. O čtyřech dnech, které v polovině května prožil Brass Band Rakovník v evropské metropoli dixielandu, si povídáme s kapelníkem Slávou Vaicem.

Kde se zrodila myšlenka zúčastnit se drážďanského festivalu?
Trochu za to může i rakovnický optik a milovník jazzu Zdeněk Renc. O drážďanském festu nám básnil řadu let. Prý fantastické kapely, ještě lepší publikum a k tomu nenapodobitelná atmosféra města na Labi… Předloni jsme mýtům o nedostižnosti drážďanského dixifestu podlehli a poslali pořadatelům nabídku. Ta byla kupodivu již v následujícím roce vyslyšena, s příslibem – za rok nashledanou.

To vypadá docela jednoduše.
Jen zdánlivě. Současně se rozvinula čilá korespondence mezi Brass Bandem a vedením festu. Komunikaci si vzal na starost bubeník Pavel Sklenička. Drážďanští manažeři dělají vše - jak jinak - s německou přesností a důsledností. To, co by český pořadatel vyřídil na čestné slovo několika řádkami mailem, pošle Němec klasickou poštou a minimálně ve dvou kopiích.To samé žádá i od vás. Nicméně Pavel se svého úkolu zhostil na výbornou a jen díky jeho zarputilosti (a překladatelské pomoci jediného plynně německy hovořícího člena kapely – tubisty – Martina Kadeřábka) se Brass Band 10. května octnul na drážďanské scéně.

Jak vypadaly přípravy na cestu?
I když jsme zahraničních cest s kapelou podnikli celou řadu, přípravy na čtyřdenní mítink v Drážďanech jsme brali zvlášť zodpovědně. Nejvíc jsme se báli, abychom v Drážďanech netrpěli hladem. Již měsíc dopředu jsme se na produkcích nebavili o ničem jiném, než co kdo poveze. Hlavně, aby jídelníček nebyl jednotvárný. Nakonec stejně byl. Skládal se z různých úprav pečených bůčků, škvarkových a zelných placek (tzv. zelňáků) a korunu všemu nasadil Martin Kadeřábek, který pro jistotu vzal celou zabijačku – jitrnicemi a jelity počínaje a uzenými žebírky konče. Měli jsme až dětinskou radost, jaké dobroty si vezeme a že v Drážďanech si na nás s hladem nepřijdou.

A přišli?
Bohužel (!) se o nás starali královsky, takže jsme většinu těch dobrot konzumovali až při návratu domů, aby nám naše manželky (a kuchařky) příště nedaly košem.

Při cestě tam se nic zvláštního nestalo?
Jeli jsme Fordem Transitem tubisty Martina Kadeřábka a ještě před odjezdem jsme si mysleli, že je v něm místo na zavazadla i kapelu dost. Když jsme tam narovnali nástroje, garderóbu, proviant a hlavně zásoby plzeňského piva a slivovice, vypadali jsme jak polský zájezd.Již při první zastávce u benzinové pumpy se obsluha ptala banjisty Víti Vondráška, jestli jedeme do Norska na ryby.

Jak jste se líbili německým celníkům?
Tam to zase odnesl Víťa. Před hranicí jsem vybral pasy a občanky a když jsem na jedné viděl jeho podmračený výraz, žertem jsem prohodil, že vypadá jak mafián a že bych se moc divil, kdyby ho přes čáru bez problémů pustili. O pokračování se postaral německý celník. „Fítjeslav Fondrasek,“ pronesl přes okénko a pokynul, aby Víťa vystoupil. Nemusím dodávat, že zbytek kapely mezitím ležel udušený smíchy mezi sedačkami. Naštěstí jakmile celník zjistil, že jedeme na festival do Drážďan, rozzářil se jako sluníčko a ještě nám popřál šťastnou cestu.

Co vás čekalo v Drážďanech?
Jak už bylo řečeno, Němci jsou dobří organizátoři a po přivítání ve festivalové kanceláři nám byla přidělena průvodkyně. Jmenovala se Uta Bellmann a díky své dvoumetrové postavě se rázem stala nejvyšší členkou naší skupiny.

To byla ještě větší než trumpeťák Pavel Kadlík?
I on si do té doby myslel, že ženská větší než on neexistuje. Hned jsme oba poměřili a Pavel byl o dobrých pět cenťáků menší. Později jsme se od Uty dozvěděli, že studuje informatiku, a přesto, že byla mladičká, jako průvodkyně na dixifestu působila již několik let. Ostatně, že to není žádný pořadatelský zajíc, jsme se přesvědčovali neustále. Uta měla známé i v nejvyšších festivalových kruzích a kamkoliv vešla, měla otevřené dveře. Dokonce i na scény, kde jsme jako kapela nehráli, ale díky ní jsme se na ně vždycky dostali alespoň jako diváci.

Přeskočme ubytování a pojďme k nějakému hraní.
Ubytovali jsme se v hotelu Lilienstein a první vystoupení mělo být večer na parníku. Celý fest vlastně začíná tím, že po Labi směrem na Prahu vypluje celé flotila několika výletních lodí. Přitom na každé palubě je alespoň jedna kapela, lodě se míjejí, lidé se na nich zdraví, prostě mají radost, že začal festival. My jsme pluli na lodi August der Starke (August Silný).

Jak přijali pasažéři pro ně neznámý dixieland z Rakovníka?
Fantasticky. Hráli jsme nejprve na můstku, už když nastupovali do lodi. Viděli, že se s tím nemažeme a hned jsme byli jejich. Navíc bylo dobrým tahem, že jsme hráli v modrobílých námořnických uniformách. Ty nelze přehlédnout. Vystupovali jsme v nich pak na všech koncertech a lidé hned věděli, že hraje dixieland z Čech. Udělali jsme tím i slušnou reklamu našemu městu. Do nekonečna museli vysvětlovat, kde se Rakovník vůbec nachází. Většinou je překvapilo, jak je to blízko Drážďan.

Nevadilo lidem, že velkou část repertoáru zpíváte česky?
Němci jsou odkojeni tradičním jazzem a skladby znají pochopitelně v originálním jazyce. Měl jsem z toho obavy a původně jsem chtěl všechno zpívat v angličtině. Nechtěli jsme je ale ochudit o naše „fantastické“ sborové zpěvy, a tak jsme do nich češtinu sypali horem dolem. A vůbec jim to nevadilo. Doslova nám vyseli na rtech, a když zjistili, že se nějaké slovíčko v písni opakuje, zpívali ho s námi.

Takže na lodi jste si udělali dobrou vizitku pro další vystoupení?
Doslova. Na lodi byla ještě německá a rakouská kapela, ale jak jsme spustili my, byli diváci hned u nás. Trochu nám pomohl i lodní maskot August Silný v barokním kostýmu s parukou, který palubní vystoupení moderoval. Když zjistil, že máme rádi legraci, neustále do mikrofonu opakoval česky naučené dráze jako – guláš s knedlíkem, hlavní nádraží a facka přes prdel. Poslední hudební vstup jsme měli na horní palubě, kde nebylo přes lidi již vůbec k hnutí. Když jsme dali závěrečný Bourbon Street Parade s motivem Škoda lásky, mysleli jsme, že diváci naskáčou samou radostí po hlavě do Labe. Z jejich spárů nás vysvobodil prudký liják a ohňostroj.

Pojďme na chvilku k festivalu jako takovému. Jaká byla vaše hudební konkurence?
Na Drážďanský festival se sjíždí kapely z celé Evropy a nezřídka zde hostují i kapely ze zámoří. Na letošním festivalu bylo zastoupení z Belgie, Dánska, Francie, Holandska, Norska, Rakouska, Švédska, Maďarska a samozřejmě Německa. Oficiálně 32 kapel. Z Čech zde kromě Brass Bandu Rakovník vystoupil pražský Storyville Jazz Band. Vzhledem k tomu, že festival se konal již po sedmatřicáté, má obrovské renomé a Němci na něm nešetří. Například na honoráře umělců padne částka 320 tisíc Euro, cestovné a hotely stojí 56 tisíc, 144 tisíc stojí pronájem pódií, 130 tisíc jsou náklady na zvuk a bezpečnostní agentury, 72 tisíc dá vedení festivalu za reklamu a dalších 80 tisíc Euro stojí organizace festivalu a další poplatky. Celkem nějakých 800 000 Euro. Odměnou pořadatelům jsou tisíce a tisíce diváků nejen z Evropy. Potěšilo nás, že pořadatelé vydali rámci festu kompilační CD Ich liebe dixie, kam byl Brass Band zařazen na první místo.

Opusťme statistiku a pojďme k Dráždanům. Měli jste čas si jimi pokochat?
Protože náš hotel stál v centru města, vyrazili jsme hned druhý den na malou procházku. Spíš nás zajímalo, co píšou o festivalu noviny. Na parníku bylo spousta reportérů a já žertem prorokoval, že nás budou plný titulní strany. Když jsme konečně našli stánek s tiskem, lezli nám oči z důlků. Hned ve čtvero novinách byla fotka z parníku a v Sächsische Zeitung dokonce na titulní straně.

Dobrá, ale co ty Drážďany? Památky vás nezajímaly?
Přiznám se, že jsme se výtahem nechali vyvézt na rozhlednu radnice, odkud je nádherný pohled na město. To nám ale stačilo a raději jsme šli ochutnávat místní kvasnicové pivko do blízké hospůdky. Zde jsme byli nuceni konstatovat, že Drážďany jsou malé, neboť jsme se tu již podruhé potkali s mým synovcem Milanem Kollingerem, který tu vedl nějaké přednášky pro německé firemní partnery. Setkali jsme se s ním již na parníku a druhý de náhodou znovu. Naštěstí slušně fotí, tak nám udělal alespoň pár společných snímků.

O památkách se asi víc nedozvím. Pojďme radši k muzice.
Z pátečního koncertu v nově otevřené letištní hale, kde jsme plnili funkci propojovací kapely mezi jednotlivými vstupy, jsme moc odvázáni nebyli. Diváci byli sice opět k zulíbání, ale trochu zde vázla organizace, což nám k přílišnému entuziasmu nepřidalo. Na odreagování vzala Uta ty, kdo chtěli, na večerní koncert do jazzklubu. Chtěl klarinetista Vojta Vaň a bubeník Pavel Sklenička. Ten navíc toužil po jam sessionu s evropskými třídami, což se mu nakonec poštěstilo s holandskými Lamarotte Jazzband. Podle výpovědi Vojty Pavel svým bubenickým vystoupením s prvky komiky odboural nejen kapelu, ale i publikum.

Ostatní se k jam session nedostali?
Dostali, ale až v sobotu. To se hrálo již od dopoledne na hlavní třídě, kde stojí jedno pódium vedle druhého a mezi nimi proudí davy lidí. Naše námořnické oblečky už sice doznaly jistých změn, ale opět vždycky upoutali a někteří posluchači nás našli i podle soundu. Jako například Zdeněk Renc, který se letos utrhl jen na jeden festivalový den a ten strávil s Brass Bandem. Zdeněk se našeho hraní dokonce zúčastnil i jako aktivní nosič části bicí soupravy, ale vypadal spokojeně. Ostatně jen jsme se přepravili na nové místo, už kolem nás bylo lidí, že přes ně nebylo vidět, což Zdeněk nazval správnou jazzovou atmosférou. Ta panovala i na večerním jazzovém bálu v Sarazani zeltu, kde jsme plnili funkci vítací kapely.

Nezapomeň na ten jam session.
Ten se odehrál po večerním návratu z koncertu, který jsme si byli poslechnout v městských jatkách. Mně, trumpeťákovi a bubeníkovi se ještě nechtělo spát a seděli jsme spokojeně na hotelovém baru v důvěrném hovoru s jedním dánským trombonistou. Předtím jsme ho počastovali echtovní českou specialitou – zelňáky a plzeňským pivem. Jeho nenapadlo nic jiného, než že nám to oplatí formou jakéhosi těžkého černého piva, které točili na baru. Urazili jsme pár kousků, Dán šel spát a v recepci zazněly dixielandové tóny. Do nás jako když střelí a všichni tři jsme běželi na pokoj pro nástroje. Základ jamu tvořila nějaká německá kapela (trumpeta, ságo) a švédský banjista, kterému bylo tak osmdesát let, ale hrál skvěle. Hrály se známé fláky a hotel nehotel, končilo se ve tři ráno.

To jste ráno asi vypadali.
Je fakt, že jsme toho moc nenaspali, ale vidina finálového festivalového dne nám pomohla na nohy. Po snídani po snídani pro nás přijela Uta a vyrazili jsme na Grosser Garten. To je přírodní amfiteátr pro sedm tisíc lidí. Nevím, jestli je v Čechách reálné zaplnit jazzovým publikem takové jeviště, ale Drážďanech to možné je, a po okraj. Na pódiu se střídala jedna kapela za druhou a diváci si náležitě užívali muziku i slunečné počasí. Protože my jsme měli hrát až na odpoledním závěrečném defilé, nechali jsme nástroje v bezpečnostním kontejneru před hotelem. Publikum nás brzy nakazilo dobrou náladou, a tak jsme se s ostatními v kotli dali do tance. Toho si okamžitě všiml moderátor koncertu. „Á je tady brass band.cz, kde máte nástroje?“ spustil improvizovanou řeč z pódia. „V kontejneru,“ vrací mu z kotle Pavel Kadlík. Když publikum zaslechne Brass Band, zabouří potleskem. Smekáme námořnické čepice a máváme. Už víme, že jsme jejich.

Naznačil jsi, že vás čekalo ještě závěrečné defilé.
Pořád jsme nevěděli, o co se pořádně jedná. Hodně to připomínalo prvomájový průvod, ale na alegorických vozech nejeli úderníci a dojičky, ale dixielandové kapely. Dovezli nás na seřadiště blízko Labe, odkud se měl průvod ubírat dál. Bohužel jsme pořádně nevěděli kam a hlavně jak dlouho budeme hrát. Navíc jsme měli jít jako jedna z mobilních kapel pěšky, v jakémsi nefalšovaném neworleánském pochodu. To, co odehrálo po tom, co se dal pitoreskní průvod do pohybu, se dá slovy jen těžko popsat. Něco jako když tě pustí z tobogánu do rybníka. Nemůžeš zastavit, a navíc nevíš, jak je ten tobogán dlouhý. Po obou stranách ulice čtvrtmiliónový skandující dav. Jakmile dohraješ a dáš nástroj od úst, hned skandují, že chtějí hrát. Jdeme podél Labe a po příchodu na jakési náměstí podcházíme tribunu s vedením festivalu. Kyne nám samotný šéf festivalu Joachim Schlese. Po vyřčení jména kapely publikum opět zabouří. Našemu „utrpení“ je konec až na mostě přes Labe, kde průvod končí.

To jsou věci, které dokážeme pohledem z České kotliny dost těžko pochopit...
Během naší šestnáctileté kapelní cesty jsme pár koncertů v zahraničí už absolvovali. Víme, že tam, kde si český posluchač začne na produkci nenápadně pohupovat nohou, stojí již Němec na židli a tleská na druhou. Ale kde pár kilometrů od hranic bere v posluchačích tak opravdová radost z muziky, jsme v kapele dodnes nepochopili. Ať je to tak nebo tak, máme jim v tomto ohledu co závidět.

Pavel Sklenička
RAPORT 29.5.2007.